Od materiálu k lidem

Pocházím ze Slovácka z rodiny vinařů, děda byl stolař a moje máma je šička krojů.

Začal jsem ve slévarně litiny v Hodoníně. Dřevomodelář, pracoval jsem se dřevem, kovem a pryskyřicí, naučil jsem se opracovat materiál, ale nevydržel jsem dlouho. Dostal jsem povolávák na vojnu a stal se potápěčem. Zjistil jsem to, když jsem si přečetl štítek na posteli. Ale za roční zkušenost jsem vděčný, teď zpětně. Některé dovednosti ovšem moc nevyužiju, třeba že umím zařadit neutrál v potopeném tanku... Ale inspirovalo mě to, udělal jsem si kapitánské zkoušky na plachetnici a začal jsem jezdit několikrát ročně na moře. A pak jsem zkusil něco jiného a udělal jsem si rekvalifikaci jako masér. Přišel jsem za ředitelem bazénu v Hodoníně a řekl jsem mu.  "Nemáte tu masérnu, já bych to dělal, co vy na to?" Chlapík si mně změřil očima a řekl "Tak jo, mám tu volnou šatnu, je vaše." A stal jsem se masérem, byla to moje první podnikatelská zkušenost. Od té doby jsem nezaměstnatelný a uvědomil jsem si, že si věci můžu realizovat sám. Z bazénu jsem měl touhu se dovzdělat, takže jsem se přihlásil na VOŠ Pedagogickou v Litomyšli a to mě postrčilo k práci s lidmi. 

Zavedu vás tam, kde jste ještě nebyli

Někdy v tuto dobu jsem se setkal s Prázdninovou školou Lipnice a poznal jsem svět zážitkového učení. To byl pro mně velký formující zlom, kde jsem se mohl naplno realizovat. Potkal jsem hodně inspirujících lidí od kterých jsem se učil. Dělal jsem rozvojové kurzy pro veřejnost,  lektoroval skupinovou dynamiku a zkušenostní učení pro pedagogy, vzdělával jsem instruktory. Cítil jsem se realizovaný, tvořivý a někam jsem patřil. 

Je dobré vnímat to, co k nám chodí a nedělat si zbytečně násilí. Jan Sokol

Pak jsem dostal nabídku lektorovat leadership v jedné transformující se bance. Život nám něco nahrává a je dobrý být k tomu vnímavý. Tak jsem řekl, ano. Pracoval jsem se skupinami s rezistencí ke změně. Což je časté a běžné a kladlo to na mně nároky, jak to zvládat a jak odpor rozpouštět a umožnit lidem jít dál. Postupně jsem si doplnil znalosti podle toho co bylo důležité. Prošel jsem výcvikem v Gestalt terapii a koučovacím výcvikem. Zajímala mně práce s emocemi, udělal jsem si výcvik ve zvládání vzteku v Lize otevřených mužů. A pár dalších rozvojových kurzů, je dobré znát sebe. Téma lídrovství mně zajímá dál. Učím lídry, být proaktivní, zodpovědní, vést utvářet, umožňovat růst druhým, vytvářet ekosystém vztahů, kde se lidé podporují. 

Ale něco mi chybělo... Část seberealizace, něco kde to budu ještě víc já. Víc ve hmotě, víc bez struktur firem, víc tady a teď, víc po svém.

Otec Syn a Nůž

V roce 2009 jsme na kurzu pro mužské skupiny Quo Vadis, který v týmu lektoruji, hledali hmotný projekt, který by byl výzva pro účastníky a zároveň vyjadřoval něco z archetypu muže, výsledkem byl kurz Nožíř. V dalším roce jsem jej opakoval ve víkendové podobě. Začátky byly pomalé, kurzy se  plnili málo, co jsem vydělal to jsem dal do nákupu lepšího nářadí a vybavení, vyhodil jsem nefunkční stoly a vyrobil pevnější a skládací, inovoval jsem a sbíral zkušenosti. Z každého kurzu se někdo ptal, jestli tam může vzít syna? Přivřel jsem oko a říkal jsem si to by šlo, věk by stačil tak od 10 let, aby to kluci zvládli celé, jako parťáci vedle sebe s tátou. A kurzy se začali plnit. Pak se mi ozvali z Respektu, že by rádi napsali článek. No fajn, můj oblíbený časopis. Redaktorka ho nazvala Otec Syn a Nůž, skvělý název :). A to bylo ono, nešlo jen o řemeslo, ale o to být spolu táta a syn, mít společný projekt na kterém děláme a komunitu lidí kolem. Všechno najednou drželo pohromadě. Narodil se mi syn a téma otcovství mně začalo zajímat víc do hloubky. Co předáváme svým dětem? Jak jim být oporou a inspirací, než je pustíme do světa? Generace našich tátů to moc neuměla, ale naše současná generace už to hodně dělá. Vidím to kolem sebe. www.drevokurzy.cz

Počítá se to co spolu zažijeme a máme na to jen omezený čas, je škoda ho promrhat.

Tahle myšlenka se ukázala jako nosná a do současnosti mám na kontě 1700 vyrobených nožů z rukou Tátů a Synů. Ročně udělám cca 6 víkendů. 

Ateliér Leatherman

Moje cesta k rovnováze. Přesto, že práce lektora ve firmách mě baví, je pro mou duši moc virtuální a ruce mi zahálí. Většinu věcí jsem se naučil zespoda, nejdřív jsem to nějak dělal a tím se učil, víc v akci míň v hlavě. A Leatherman je přesně to co mě doplnilo.

Ateliér brašnářství jsem začal rozvíjet v podobnou dobu jako kurz Nožíř, šil jsem pouzdra, opasky, peněženky. Pak jsem měl pocit nedostatečnosti a potřebu se doučit a tak jsem se přidal do učení k dlouholetému brašnářskému mistrovi a nasával jsem postupy a esenci řemesla. 

Pro firemní tým jsem nejdřív udělal kurz Nožíř prošlo jím celkem 70 manažerů energetické firmy. Byla to součást projektu rozvoje lídrů a vlastní nůž byl jeho atraktivní a symbolickou tečkou. Ostatně vedení lidí je taky řemeslo a dá se učit.  Nejvíc ovšem děláme opasky a peněženky. Rádi je vyrábí ženy i muži. 

Ateliér tě musí bavit, vtahovat, omezení je jen tvoje tvořivost, ne špatná organizace a tupé nářadí. 

Uvažoval jsem jak má tenhle produkt vypadat. Ateliér nemůže být učňák a vedoucí nemůže být "vychoš". Jsem rád v kontaktu, v tvorbě s lidmi, chci aby je to bavilo. Dobře mně k tomu navedl zážitek z kurzu vaření v OlaKala, kde jsem se učil arabskou kuchyni. Bavilo mně to, vtáhlo. Něco jsem se naučil, něco jsem si odnesl a ochutnal a šéfkuchař co nás vedl měl šmrnc, energii a znalosti. Práce byla dobře organizovaná a se špičkovým vybavením. Tohle nastavení je přesně to, jak jsem si představoval moje ateliéry (teda bez lahve vína co jsem tam vypil). Inspirace leží kdekoliv, když ji hledáte.

Ateliér Leatherman je pro mně místo, kde si užívám svou práci a užívám si to s lidmi. Jsem hostitelský typ narozený na Slovácku a tenhle produkt to v sobě spojuje a pro mě se stal i živobytím. Uvidím kam to půjde dál, pořád se něco mění.